THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Topoľčianska skupina THALARION patrí na slovenskej scéne doslova k veteránom. Pôsobí už nejaký ten rôčik, môže sa pochváliť kvalitnými albumami, vydanými dokonca na zahraničnom labeli, ktorý patrí medzi tie významnejšie, no takisto vek jej členov sľubuje záruku dostatočných skúseností. Posledný album „Hellium“ pokračuje v línií načrtnutej už predchádzajúcim „Tunes Of Despondency“, ktorá znamená odklon od skoršej tvorby, charakterizovanej bohatým využitím klávesov a ženského spevu. Posun k tvrdšiemu (takmer) death metalu nie je však tak radikálny, ako by sa mohlo na prvý pohľad zdať. V skutočnosti sa skladby na „Hellium“ otriasli len o primárnu klávesovú melodickosť, úlohu klapiek navyše v značnej miere prebrali gitary.
O skupine THALARION roku 2005 dokonale platí pravidlo „starého psa novým kúskom nenaučíš“. Album „Hellium“ spája to najlepšie, čo ponúkla slovenská metalová v druhej polovici deväťdesiatych rokov, prináša (možno nechtiac) mnohé reminiscencie na tvorbu kapiel ako DEPRESY, či dokonca GALADRIEL, vrátane pripomenutia vlastného, nepochybne záslužného prínosu. Kombinujú všetko osvedčené, pútavo a neopočúvane (aspoň z obsahovej stránky). Žiaľ, miestami sa nevyhnú mnohým klišé, ktoré zostali v slovenskom metale stále hlboko zakorenené, najmä čo sa týka vokálnej kŕčovitosti, držiacej sa vo veľmi podobnom a málo originálnom frázovaní, ale aj témy albumu a rôznych tých „najtemnejších stránok tvojho vnútorného ja“. Výpočet negatív albumu uzatvára zmienka o zvuku. Zrejmý záujem kapely spraviť ho masívnym a ťažkým trochu zakopáva o typické chyby štúdia Exponent: podpriemerný zvuk bicích, často nezrozumiteľnú basovú linku a občasnú snahu navrstviť na jednu kopu príliš veľa dominantných prvkov, ktoré nie vždy fungujú. Skladby albumu „Hellium“ sú však zbierkou pestrých nápadov v duchu starej školy. So súčasnou zahraničnou scénou môžu pôsobiť kontrastne, no nepostrádajú atraktívnosť a pútavosť, ktorá dokáže osloviť. Sympatická je snaha obohatiť kompozíciu skladieb montážou gradujúcich pasáži a dramatických zlomov.
Budem úprimný, osobne sa mi viac pozdáva stará podoba THALARION, s hymnami ako „A Herald Of Sorrow & Wretchedness“. Napriek tomu považujem „Hellium“ iba za korekciu štýlu, THALARION si na ňom naďalej kultivujú svoje poznávacie znaky a trade mark, hudobne však nezaprú fakt, že sa nie celkom dokážu vymaniť zo starých šablón, ktoré nemusia súčasnému poslucháčovi až tak vyhovovať. Nehodlám tu polemizovať, či vôbec takúto ambíciu majú, nakoniec, podobná diagnóza platí pre 90% slovenskej “veteránskej” scény.
Ukážky z recenzovaného CD si môžete vypočuť na stránke FORENSICK MUSIC.
THALARION sú starou školou doomavého death metalu. Podobne stručne by sa dal vystihnúť celý album, čo je v dnešnej dobe už, žiaľ skôr negatívne hodnotenie.
6 / 10
Peter Bartakovič
- basgitara
Peter Schlosser
- bicie
Juraj Grežďo
- spev
Juraj Schlosser
- gitara
Michal Zaťko
- gitara
1. Intro - Enter The Hellium
2. Helliotica
3. Witch Dance
4. Quest
5. Singer In The Mist
6. ...And My Journey Continues
7. Revealing The Sarnath
8. The Way Of King
9. I Am...
10. Realm Of Perfect Visions
11. Said The Dreamer
Hellium (2004)
Tunes Of Despondency (2002)
Four Elements Mysterium (2000)
Tales Of The Woods... (1998)
Towards The Obscure Slumberland (1996)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Krv records / Forensick music
Stopáž: 44:45
Produkce: Tomáš Kmeť a THALARION
Studio: Exponent
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.